fbpx

Ještě chviličku, poslední pohádku, jen se sklouznu…

Všimli jste si někdy, jak často my dospěláci říkáme dětem spojení „dej mi chviličku“? Ta chvilička pro nás znamená jít si udělat kafe a cestou ke konvici zjistíme, že máme dřez plný nádobí, něco vylitého pod stolem, neuložený nákup u lednice, začínáme mít hlad atd. Z té naší chvilky je najednou hodina a to kafe si nakonec nedáme. 

Dítě nám visí na noze nebo přinejlepším řve „mami“, což je oslovení, na které jste čekaly pěknou řádku měsíců a teď při jeho třicátém vyslovení za den vám stávají vlasy hrůzou na hlavě. A tak necháváme dítě čekat, protože i MY máme právo na svůj čas.

Jenže pak nastane chvíle, kdy MY, ti samí lidé, chceme po dítěti, aby hned teď šlo z hřiště, hned teď si přestalo hrát a šlo se obléknout, protože musíte jít na tu návštěvu, a když nám řekne „Mami, ještě chvíli“, tak na to nereagujeme příliš pozitivně.

Jasně, chápu, že jsou situace, kdy fakt k doktorovi musíme odejít včas, ani školka nepočká a na dědečkovu oslavu je vhodné přijít před rozkrojením dortu, ale proč nás najednou to slovo „chvilička“ rozčiluje, když my sami ho používáme?

Můžete mi namítat, že to možná vidím moc jednoduše, ale ruku na srdce, není na tom všem přece jen za nehet pravdy? Jak má dítě pochopit „chvíli“, když je to půl hodina? Pojďme tu situaci trochu otočit, abyste věděli, jak to myslím…

Co znamená slovo „chvíle“?

Představte si, že máte jít se svým manželem, přítelem, milencem (zkrátka kýmkoliv milovaným) na večeři. Už máte za sebou výběr šatů i bot a jdete se líčit. V tom vám přijde smska „Miláčku, zdržím se ještě CHVILKU v práci.“ Říkáte si, že je to ok, protože ještě nejste namalovaná a podle toho, jak vypadají vaše vlasy, ještě to nějakou CHVÍLI potrvá. Ani se nenadějete a půl hodina je pryč. Už jste konečně připravená, ale dotyčný nikde. Tak ještě sem tam něco poklidíte drobného (přece nebudete dělat nic, čím byste tu nádheru, co máte na sobě, zkazila). Ale zdá se vám to už dlouho. Když v tom vám ON volá, že je na cestě a za chviličku je u vás.

Takže si berete kabát, kabelku, zamknete byt a pomalu jdete po schodech. Stojíte před barákem dalších patnáct minut a auto s frajerem nikde. To už uplynula hodina od té slibované chvíle a vám se začíná chtít brečet, jste plná pochybností – ví, kam má přijet, nestalo se mu něco, třeba mě už nechce….vaše představy vám přichystají nevídanou škálu možností.

Během následujících pěti minut, kdy plánujete jeho vraždu a sebe vidíte v teplákách u vašeho oblíbeného seriálu, se milý přiřítí s omluvou, že se jen chviličku zdržel na dálnici kvůli provozu.

Jak vám v té situaci je? Asi se necítíte zrovna pozitivně naladěná na večerní romantiku, že?

Slibotechna rodič

Když hledáte vědecké určení slova „chvíle“ tak to není přesně definované. Lépe si dovedete představit synonymum tohoto slova a tím je „okamžik„. Zatímco moment je definován jako minuta a půl. Takže, co pro vás znamená pojem „Za chvíli to udělám“? Je to pět minut, deset nebo hodina, dvě?

A jak to máte vy? Co je pro vás „chvíle“?

Pro mě to znamená do 15 minut a musím přiznat, že jako rodič jsem s tím měla problém. Slibovala jsem a slibovala, používala slova jako „moment“ a „chvilička“ velmi často. Šlo to ze mě samo a naprosto běžně. Až do jisté doby!

Děti jako zrcadlo

Poprvé jsem si toho všimla, když Kuba začal používat výrazy typu „ještě pohádku, ještě na skluzavku, jen to dostavím…“. Jenže pak opravdu použil slovo „chvilička“ a mě to najednou seplo! Když ta chvilička trvala pro mě nekonečně dlouho a já na něj stále čekala v chodbě (ve skutečnosti to bylo deset minut), tak jsem zuřila. Byla jsem na něj fakt naštvaná a jako správný vztekloun jsem to dala velmi hlasitě najevo.

Jenže, pak jsem si vybavila celý den – jak jsem věšela prádlo, když chtěl číst pohádku, jak jsem odběhla uprostřed velké honičky aut umýt nádobí, i to, jak jsem šla jen uvařit brambory a bylo z toho polední menu v restauraci. On mi vlastně jen vracel to, co jsem ho celou dobu učila. A já se teď na něj zlobím?

Jak má dítě vědět, co znamená „chvíle“, když u mě to je hodina…

Řešení „chvíle“ a naposledy

Jelikož následovala další doba plná slibů, chvílí, posledních pohádek, ještě skluzavek a dalších podobných výrazů, rozhodla jsem se tomu udělat přítrž. Vypozorovala jsem však dva problémy, které byly jen mé:

  • má slibovaná, celodenní, rádoby chvíle byla přes dvě hodiny!
  • když už jsem zastavila příval slibů, nedokázala jsem dodržet časové rozhraní, které jsem si určila.

A tak mě napadlo použít budík v telefonu!

Kubovi byl rok a půl a je jasné, že neuměl čísla, natož hodiny, ale věřil mi. Takže jsem začala s dvěma minutami a pěti minutami, aby věděl, že to první je krátký úsek a to druhé delší. Když budík zazvonil ukončila jsem jakoukoliv činnost, dodržela jsem slib. Řinčení telefonu totiž nejde přehlédnout, ten konec je tady a žádné další „naposledy“ vás z toho nevyvlékne.

Trvalo nám to oběma měsíc si na tento způsob zvyknout. Každopádně se to obrovsky vyplatilo. Kubovi jsou tři roky a budík používáme dodnes. A když zazvoní, Kuba se zvedá od čehokoliv-hraček, pohádky, kamarádů a já to samé.

Tipy jen pro vaše oči a otevřené srdce

S mladšími dětmi doporučuji si udělat opravdu krátký interval a nastavit ho na mobilním telefonu. U starších dětí ( 2 roky a víš) dejte barevný lepicí papírek (proužek, ve tvaru malé šipky) na hodiny v jejich pokojíku přesně na čísla, která vyznačují vámi oběma určený časový interval. Děti budou vědět, že až obě ručičky budou na šipkách, je čas odejít.

Jak to tedy udělat?

  1. Určete si časový interval – nejlépe společně s dítětem.
  2. Neklamejte! Nenastavujte budík na sedm minut, když má být na pět minut. Děti sice neznají hodiny, ale poznají, když kecáte. To mi věřte.
  3. Vysvětlete, proč má dítě aktivitu ukončit za tu danou dobu.
  4. Důležité je říct, co bude následovat po zazvonění budíku: „Nastavuji na pět minut, až budík zazvoní, jdeme domů.“
  5. Za tu dobu si připravte vše, co budete potřebovat po ukončení aktivity (nebalte věci na odchod po časovém limitu. Smyslem je, že na sebe ani jeden nečekáte).
  6. Trvejte na ukončení aktivity, až budík zadrnčí. Laskavě a pevně. A ano, ze začátku se to nebude líbit vám oběma. I vy s tím počítejte, mějte vše připravené na odchod i vy.

Co tím vším dítě učíte? Dodržení svého slova, hranice a časový odhad.

Historka k pobavení na úplný závěr

Tuhle metodu používáme s mým synem na všechno – odchody z hřiště, hraní, koukání na pohádku, mé vaření. Jednou jsem potkala kamarádku s její dcerkou a zakecala jsem se. Kuba byl už nervózní, protože jsem mu slíbila hřiště a trvalo to na něj moc dlouho. Její dcera byla vyšňořená na oslavu, a tak na hřiště s námi jít nemohly. Když v tom se Kubík otočil a pravil „Maminko, hřiště. Dáme pět?“ Já jen kývla a po pěti minutách, co pípal budík, jsem se zvedla a řekla, že zbytek si povíme někdy na kafi. Dohoda platí totiž pro oba stejně.

Mou vášní je pořádání kurzů pro děti do tří let a seminářů pro rodiče. Díky svým zkušenostem Vám poskytnu návod, jak si hodiny s dětmi užít a nejen je “přežít” a na vlastní kůži zažijete, co Vás může v praxi potkat. Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.