Kde se ten mateřský instinkt vypíná?

Na prvních hodinách svých kurzů jsem na sobě zpozorovala jeden jev, kterého jsem se nemohla prostě zbavit. Kdykoliv dítě plakalo nebo bylo nepozorné, měla jsem tendenci tu situaci vyřešit.

Prostě najednou mi můj mozek vypověděl službu a já jsem ve svých myšlenkách přecházela k otázkám typu, jestli je najedené, vyběhané, jestli mu nerostou zuby, jak bych mu mohla pomoct. Jsem přece „zkušená“ matka rovnající se superženě. Dokážu jednou rukou utírat dítěti zadek, druhou vařit a ještě přitom přemýšlet o inflaci.

V reálu to vypadalo tak, že jsem se na pár vteřin odmlčela a nevěděla jsem, kde jsem s výkladem skončila a ani jak se zpět nahodit na koleje. Ale naštěstí všechna centra mají báječné vybavení a tím je zrcadlo! A tak jsem se vyděsila, když jsem sama sebe viděla s otevřenou pusou a nepřítomným výrazem ve tváři.

Vyřeším vše!
Takže jsem různě podávala pití a upadlé hračky, nechávala si roztrhat své knihy, urovnávala konflikty mezi dětmi, nechávala jim jednu pomůcku déle než ostatním atd. Zkrátka jsem zachraňovala situace, kde se dalo. A přitom jsem nevěděla jak. Každé dítě je totiž jiné, a když jich máte v kurzu třeba osm, tak existuje milion možností, jak to vyřešit.

Až jednou mě napadla jedna spásná otázka. PROČ? Proč to dělám? Chci mít pocit kontroly nad hodinou? Potřebuji si dokázat, že vše vyřeším? Toužím po tom, abych se všem dětem líbila? Důvod byl strach z toho, že budou mít rodiče o mě, jako lektorce, pochybnosti.

„Vrrrrrr“

Cenou lekci mi dal jeden chlapeček, kterému jsem půjčila lano před naší lekcí. Hodně ho to zaujalo, ale po zhruba deseti minutách jsem ho potřebovala zpět. Začínala nám hodina a já potřebovala, aby se soustředil na jinou aktivitu. Jenže on ho odmítal vrátit. V hlavě mi běžely různé taktiky:

•  Uznání pocitů: Ty si chceš hrát s lanem viď? Chápu, že tě to zaujalo a tím pádem je těžké ho vrátit.
• Sliby, sliby, sliby: Já už bych ho ale potřebovala, půjdeme dělat něco jiného. Ale slibuji, že ti ho vrátím.
• Domluva: Vím, že se ti to lano moc líbí. Teď jdeme dělat něco jiného. A až to dokončíme, tak ti lano zase vrátím. Šlo by to?
• Výměna: Víš co je ještě super? Balón! Půjdeme si s ním teď hrát, co říkáš?
• Lež jako věž: Lano jde dělat hají.

A reakce? Kluk zkrátka vrčel a svíral lano, čím dál tím pevněji. V tom se ozvalo mé ego: „To jako nedáš? A to jsi lektorka? Když tohle nevyřešíš, jak tě budou ti rodiče respektovat jako profesionála, co?“ Můj rozum se smál tomu, že jsem v koncích a vůbec si nevím rady. A tak jsem ustoupila a dala prostor jeho tatínkovi. Ten situaci vyřešil během pár vteřin – klukovi lano vzal, řekl, že jdeme dělat něco jiného a udělal lanu „pápá“. Bylo rázem po scéně!

Stejný požár, ale naprosto jiný dům

Tehdy jsem si uvědomila, že jsem sice máma, ale svého syna! Ne ostatních dětí. Můžete být sebelepší hasič ve vašem rodném městě, ale to neznamená, že na sousední hasičské stanici z vás bude stejná hvězda. Takže jsem se nadechla, hodně zhluboka, znovu jsem se podívala do zrcadla a uvědomila si, kdo jsem. Lektor, ne máma. Zkusila jsem vše, co mě v tu chvíli napadlo, tak se nebudu stresovat tím, že mě rodiče odsoudí.

Pár tipů na závěr:

• Nikdy se nezavděčíte všem dětem a rodičům.
• Dítě je možná zvyklé na jiný způsob jednání, a tak na ten váš nemusí reagovat.
• Někdy ten důvod musí dítě slyšet od svého rodiče.
• Zkuste postup, který je vašemu srdci blízko. Snaha se cení!
• I svým případným „neúspěchem“můžete inspirovat někoho vedle vás, aby to příště doma zkusil jinak.