fbpx

"Z workoholičky mámou v teplákách."

Lektorství je mým posláním

Konečně jsem TO našla!Něco výjimečného, inspirativního, smysluplného, o čem dokáži s vášní mluvit hodiny a hodiny. Práce, u které je obrovský prostor, kde se zlepšovat, kam jít, co vymyslet. Jediným limitem jsem já sama!

Není to činnost, u které čekám na pochvalu nebo kritiku týdny či měsíce, ale výsledek vidím hned. Hodnocení přichází u dětí okamžitě. Je pravdivé, až do morku kostí, a není za ním žádná přetvářka. Víte zkrátka, na čem jste.

Navíc, dětský pokrok mě naprosto fascinuje! To, co dokáží děti, v průběhu pár let, je neuvěřitelné. A já mám šanci být u toho. Poznat je od toho malého prince/princezny v kočárku až do tříletého rytíře a královny. Těšit se z jejich poznávání, vlastních názorů, pokroků a hlavně úsměvu :-). 

Hlavně nebýt mámou!

Ale vždy to tak nebylo…. Ještě v roce 2015 jsem byla ohromný workoholik, který toužil po vysokém postu ve velké korporátní firmě. Byla jsem po vysoké škole a má budoucnost na mě čekala! I přesto, že jsem byla chtivá po kariéře, dělalo mi problém mluvit před velkým počtem lidí na poradě, stát si za svým názorem a uvěřit, že jsem v té práci dobrá.

A na věčnou otázku, kdy plánuji mít děti či svatbu jsem odpovídala, že chci nejdřív kariéru! Děti jsem vlastně ani nechtěla. Měla jsem představu, že mateřství je klec, ze které se nedá utéct, už nikdy! 

Máma byla tenkrát, dle mého, holka ve vytahaných teplákách, co nemůže cestovat a díky mateřství přišla o půlku mozku. Zkrátka vlastní život nula, seberealizace žádná, osobní i profesní růst na bodu mrazu. Rozhodně nic pro mě!

Vesmír má úžasný smysl pro humor

 

Pak přišel velmi bolestivý rozchod a hned i nová láska, která neměla tak dlouhého trvání. Potřebovala jsem najít sama sebe a od chlapů si odpočinout. Trvalo to čtyři měsíce. Stodvacet pravidelných sond do své duše s dýchacími obtížemi a záchvaty úzkosti. Byla jsem na dně, ve své vlastní pasti.

Šla jsem dokonce tak daleko, že jsem nemohla být ani se čtyřmi dalšími lidmi ve výtahu, dotek někoho jiného mi přišel odporný a mnoho nocí jsem se bála, že se už nenadechnu...

Jenže vše má svůj důvod a já ani netušila, co mě čeká za zkoušku. Zanedlouho jsem totiž zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem se stát tou ženou ve vytahaných teplákách...

A tak se mi změnil život

 

Zanedlouho mi přistál v životě muž, ve velikosti mé nejmenší kabelky, kterého jsem vůbec neznala. Nezvaný host, který navíc nemluvil, ani se moc nehýbal a nehodlal odejít, už nikdy (tedy alespoň než mu bude osmnáct)! A jako bonus, všechna má rozhodnutí měla ovlivnit jeho život.

Pro někoho to znamená úžasnou věc! Někteří si dokonce přejí, aby měli dvě, tři děti, protože teprve pak našli svůj smysl bytí na této planetě. Pro mě to bylo strašné.

Jsem to vůbec já?

 

A tak jsem první půl rok jen tápala ve tmě, hledala všude možně informace a četla jako maniak. Pak jsem začala chodit na cvičení s kojenci a batolaty. Kde jsem opakovala básničky a písničky pořád dokola a cvičila nějaké prvky bez rozumného vysvětlení, proč to mám dělat.

A tehdy jsem našla na internetu informaci o znakování pro SLYŠÍCÍ děti. Způsob komunikace pomocí jednoduchých gest, které je dítě schopné se naučit. Díky tomu se s ním domluvíte dřív než se naučí mluvit. Tak to je bomba! Moje srdce plesalo a já jsem věděla, že to je to pravé. Pro nás oba.

Tenkrát jsem si slíbila, že pokud to opravdu splní mou představu, tak se stanu lektorkou. Budu pomáhat ostatním mámám, které také chtějí svému dítěti víc rozumět.

No name lektorka

 

A za rok jsem skutečně svůj slib splnila. Udělala jsem si certifikaci, zařídila živnostenský list a jako hrdá začínající lektorka jsem šla obejít místní podnikatele v našem malém městečku. 

Byla jsem přesvědčená, že nabízím něco jiného, neotřelého, co v okolí nikde není a že potom hned čapnou. Jenže chyba lávky! Nikdo o tom nechtěl slyšet, protože jsem byla “no name” a oni se báli podpořit někoho, kdo by jim mohl zkazit jejich těžce vybudovanou pověst.

První hodina

 

Nakonec jedno mateřské centrum na mou prosbu kývlo a já měla další měsíc ukázkovou hodinu. Přihlásilo se hned sedm maminek a šest dětí. A světe div se, byla to katastrofa!

Jednu holčičku to neoslovilo vůbec a šla hledat do skříněk hračky, pak v jednu chvíli křičela tak, že jsem zapomněla, co mám říkat. Pár dalších dětí se rozuteklo. Zbytek statečně držel. Já tím vývojem byla tak zaskočená, že jsem půlku věcí neřekla. Písničky jsem ztěží odzpívala a hodinu s mokrým trikem dokončila.

A tak přišel můj kámoš strach a jeho pravá ruka nejistota a dost dobře se bavily. Ta perfektní holčička ve mně jen seděla, plakala a poslouchala, jak je neschopná.

Loučila jsem se dokonce s omluvou, že to nebylo úplně tak, jak to mělo být. Tím jsem chtěla vlastně říct: “Hele, sorry za váš čas, totálně jsem to pohnojila. Raději už na mě nechoďte!” Byla jsem přesvědčená, že na kurzy nikdo chodit nebude a že je ani nebudu mít, kde pořádat, protože všichni od toho dávají ruce pryč.

Boj je možná prohraný, ale válku ještě vyhrát můžeš

Jenže nakonec dvě maminky na můj kurz chtěly chodit a fandily mi. A já jsem jim za to dodnes vděčná! Daly mi totiž šanci začít a milovat to!

I přes podporu firmy, která má na znakování licenci pro Českou republiku, jsem v praxi dost tápala. A tak jsem zkoušela metodou pokus/omyl, přečetla mnoho knih, absolvovala další kurzy, hodiny brouzdala po internetu, po večerech vyráběla pomůcky. Mimojiné vše diskutovala s přáteli, rodinou, dalšími maminkami a známými. 

A tak mě napadl projekt

 

Sdílet s ostatními, co mi přináší spojení lektorky a mámy. Mám totiž jednu nespornou výhodu, a to, že některé situace jsem už zažila a teď jsem jen (na svých kurzech) pozorovatelem, který nad tím má nadhled. My rodiče ho občas ztrácíme...a je to naprosto pochopitelné. Vždy přece lépe umíte poradit ostatním než sami sobě. 

A protože se na hřištích, na kurzech, v herničkách, obchodech setkávám s maminkami, které se rozčilují (ne, že bych se nerozčilovala a nekřičela taky) pořád dokola kvůli těm samým věcem, řekla jsem si, že by bylo fajn, kdyby to všechno poznaly z druhé strany - ze strany dítěte. Možná by pak byly nejen k dětem laskavější, ale i k sami sobě. 

  • Zážitková psychomotorika
    Informace o tom, co dítě v jakých měsících má dělat a prožít si to jeho očima.
  • Rozvoj Emoční inteligence
    Jak dítě podpořit ve zvládání emocí a jak rozvíjet EQ už od narození.
  • Znakování s Baby Signs
    Jak se pomocí jednoduchých gest domluvit s dítětem, když ještě daná slova neumí říct.
  • Hurá na nočník
    Jak šetrně, účině a přirozeně dítě odplnekovat do dvou let!
  • Rodičem nanečisto
    Pro odvážné rodiče, co chtějí PROŽÍT palčivé, každodenní situace v kůži dítěte a POCHOPIT tak jeho chování.

Co je Lektorská navigace?

 

Když jsem ale přemýšlela, jak ten “můj projekt” nazvat a vůbec jak pojmenovat mou roli v něm, nemohla jsem na nic přijít. A tak jsem sedla do auta a jela na návštěvu ke známé do malé vesnice u Prahy. Hodně sněžilo a já nevěděla, kudy kam. Jen jsem si přála k ní v pořádku dojet. A tak jsem zapnula navigaci.

A pak mě to napadlo! Má cesta lektorky byla a stále je taková. Jak moc by mi pomohlo, kdybych tenkrát měla nějakého průvodce, který by mi řekl, kde mám zabočit, jak ta cesta vypadá, na jaká místa stojí za to se podívat a kterým se zase obloukem vyhnout...

A pak už jsem si jen dohledala, co přesně slovo navigace znamená a bylo jasno :-).

“Jedná se o souhrnný název pro postupy, jimiž lze kdekoliv na zemi, vodě či obecně v nějakém prostoru (ještě obecněji v nějaké situaci) stanovit svou polohu a nalézt cestu, která je podle zvolených kritérií nejvhodnější. “

Takže vítejte! Doufám, že vám tu vaši cestu pomohu usnadnit a užít si jí.