fbpx

Není to vždycky růžové

Ať už jsme velcí nebo malí, život nám předkládá výzvy. A jak se k nim postavíme je jen na nás. Hlavní je, v tom být spolu. Někdy člověk najde totiž oporu ve chvíli, kdy to nečeká…

Můj syn Kuba začal chodit do třídy předškoláčků, i přesto, že jsou mu čtyři roky. Má tam všechny kámoše a tím, jak je šikovný, tak se to nezdál vůbec špatný nápad. Jako nadšená, soutěžící matka jsem s velkou pýchou svolila. A Kuba se samozřejmě vrátil první den s tím, že je to těžké. Plakal a byl celý něšťastný – přece tam v té minulé školce byl skvělý a teď najednou není, jak je to možný, vůbec se mu tam nelíbí a je to hrozně těžké… Co vám budu povídat, asi si dokážete představit, jak i dětské ego dokáže být zasaženo tím, že se cítí najedou jako neschopný hlupáček.

Naštěstí můj syn umí dobře mluvit a má širokou slovní zásobu. Zaplať pánbůh za znakování! A tak mi prozradil, že má celkem čtyři problémy, s kterými si neumí poradit. Snad se nebudete na mě zlobit, nemám jeho svolení vše prozradit, můžu prý říct jen o dvou. První bylo, že byl všude poslední a druhý, že při odpočinku leží na tvrdém koberci.

Ještě, že Kuba tak dobře mluví! Díky bohu za znakování!

Moc ráda bych vám pověděla, jak moc uvědomělá matka jsem a že se ve mě vůbec nepraly dva hlasy. Ale nebyla by to pravda. Jeden říkal, jak je to dobře, že to zažil hned a nemyslí si, že je nejlepší. Druhý naopak byl lítostivý a vyčítal si, že jsem ho tomu vystavila.

A tak jsme se s Kubou dohodli, že to vyřešíme ve školce s tetama. Chtěl to však povědět sám, se mnou po svém boku. Byla jsem na něj tak pyšná. Dokázat říct, co potřebuju a najít řešení je velká věc! Mě to trvalo strašných let než jsem se to naučila a i teď občas cítím, že je tam ještě velký prostor pro zlepšení. Nakonec jsme to ale zvládli a probrali všechny strasti, které měl a našli společné řešení (zaplať pánbůh, že to v té jeho školce takhle jde).

Říct si, co potřebuju, jak to chci a mít snahu se dohodnout považuju za jednu z nejlepších věcí na respektující výchově!

Těžkosti se nevyhýbají ani dospělým

Jenže jsem netušila, že vesmír (osud, bůh, ten nahoře, říkejte tomu, jak chcete) mi posílá zkoušku, abych si uvědomila, že výzvy nejsou jen pro malé děti. Čekalo mě první živé vysílání pro nový facebookový klub Růžovka. Dva měsíce jsem připravovala koncept, prodejní stránku, témata, plánovala propagaci, předepisovala emaily.

V tu dobu o mém klubu vědělo jen pár maminek, ale i tak jsem z toho byla nervózní jako pes. Ale chlácholila jsem se tím, že jsem zvyklá mluvit před lidmi. Dělala jsem to přece mockrát. Napsala jsem si poznámky, hodinu před vysílacím časem jsem si to zkusila. Pěkně jsem se na to namalovala a oblékla a šla do toho.

A lidi přicházeli víc a víc

Jenže, když jsem začala vysílat a viděla, kolik lidí už mě sleduje a že se přihlašují lidi, kteří v Růžovce být nemají, zjistila jsem, že vysílám na své lektorské stránce pro všechny! Jen v prvních pár minutách to sledovalo 20 lidí a začínali to sdílet na jiných stránkách.

Jenže já jsem úplně zkoprněla. Najednou jsem zapomněla na poznámky a ztratila se takříkajíc v překladu. Pořád jsem nespouštěla oči z toho, kolik je tam lidí a v duchu si nadávala za to, že jsem vůbec do toho šla. Když jsem skončila, tak jsem z toho nebohého výsledku byla tak vyděšená, že jsem ho smazala. Chtěla jsem se úplně zahrabat. Taková ostuda! Říkala jsem si pořád dokola.

Neschopný hlupáček

Ano, přesně tak jsem se cítila. A tak jsem si zase připomněla, jaké to je být znovu malá holka. Další den jsem cestou do školky Kubovi vyprávěla, jak jsem dělala něco v práci poprvé a vůbec se mi to nepovedlo. Jak je to pro mě těžké a že už úplně chápu, jak se předchozí den cítil. Myslela jsem, že na to dostanu dětskou odpověď, která s mým proslovem nebude mít nic společného. Jenže on mi na to řekl: „Chceš si o tom maminko promluvit na lavičce? A zavoláme ještě tetu Báru. Neboj, najdeme řešení jo?!“

Dík za tu lekci…

Ne, všechny příběhy končí šťastně. To je jasné, ale jde o to, jak moc jsme si najednou blíž, když víme, co ten druhý prožívá. Kuba nakonec do školky chodí a já pořádám živá vysílání v Růžovce a snažím se, abych byla lepší a lepší. Vždyť trénink dělá mistra.

Chcete se o tom přesvědčit na vlastní oči a uši? Koukněte sem.

Mou vášní je pořádání kurzů pro děti do tří let a seminářů pro rodiče. Díky svým zkušenostem Vám poskytnu návod, jak si hodiny s dětmi užít a nejen je “přežít” a na vlastní kůži zažijete, co Vás může v praxi potkat. Můj příběh si můžete přečíst zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.